Vícenásobný osvit papíru

Montáž pomocí vícenásobného osvitu fotografického papíru je vlastně opakem sendviče, kdy pod zvětšovákem exponujeme jeden papír postupně několika různými motivy. Má to obrovskou výhodu. I v klasické komoře můžeme vytvořit prakticky libovolnou kompozici. Protože však nic není zadarmo, provází tuto techniku i jedna nevýhoda, dnes už skutečně dost značná. Říká-li se, že koš je nejlepším přítelem fotografa, tak v tomto případě to platí ne dvojnásob, ale přinejmenším pateronásobně. (To i v případě, že fotograf již má zafixovány základní principy práce a v komoře se cítí jako doma. Začátečník snad aby zůstal u prostého zvětšování a jednoduchých sendvičů). Z tohoto důvodu budu ignorovat barevný proces, protože vyhazovat peníze oknem by chtěl asi málokdo.

Oproti zmiňovanému sendviči, který nevyžaduje žádné úpravy komory, bude dobré, když si před prvním pokusem o montáž vícenásobným osvitem trochu upravíme pracovní plochu pod objektivem zvětšováku. Je totiž nutné si zakreslovat vzájemnou polohu jednotlivých prvků obrazu z různých negativů a na fotopapír samozřejmě kreslit nelze. Místo klasického rámečku se mi osvědčil obyčejný papír o něco většího formátu jako fotopapír, na němž chceme montáž vytvořit. Je dobré ho v rozích přilepit k základní desce, aby zůstal fixován po celou dobu práce. Silnějším značkovačem si pak označíme polohu rohů fotopapíru a připravíme si též několik kousků silnějšího papíru na maskování.

Začátky ulehčí jednoduchý motiv

Pro začátek, než získáme alespoň základní zkušennosti, je dobré nemontovat více než dva negativy a zvolit jednoduchý motiv, který neobsahuje složité linie překrývání. Vůbec nejjednodušší příklad je asi montáž rovinaté krajiny s šedivou oblohou, kterou nahradíme dramatickými mraky z jiného negativu. To by měl zvládnout každý, kdo má s prací v komoře už pár zkušeností, takže se o tom nebudu rozepisovat.

Princip práce si proto ukážeme na fotografii Pohled, která představuje jednu z mých prvních montáží, již jsem se před mnoha lety odvážil prezentovat na veřejnosti. Je složena ze snímků starého pařezu s klínem odlouplé kůry, pod níž prosvítá světlé dřevo a dívčího portrétu pořízeného v high key. Dovedeme-li si představit, že máme právě tyto dva negativy v ruce, nezbývá, než v komoře rozsvítit zelené světlo, obrnit se trpělivostí a zavřít za sebou dveře.

Protože je hlavním kompozičním motivem pařez, vložíme jeho negativ do přístroje a nastavíme požadovaný výřez. Tužkou jej zakreslíme na papír (i s přesahy, které už fotopapír nezachytí – budeme je potřebovat pro pozdější orientaci). Potom změříme správnou expozici (volíme pokud možno delší – vysvětlím později) a její hodnoty zapíšeme spolu s výškou zvětšovací hlavy na okraj papíru. Nyní provedeme totéž s negativem portrétu, který však musíme „napasovat“ do klínovité části pařezu.

Blíží se vyvrcholení: Arch fotopapíru umístíme co nejpřesněji na vyznačené místo a exponujeme obličej. Části, které na snímku nepotřebujeme, zakryjeme buď rukou, nebo připravenou maskou z tvrdšího papíru (proto je delší čas výhodnější). Arch schováme, vyměníme negativy, podle nákresu nastavíme na patřičné místo, fotopapír vrátíme přesně tam, odkud jsme jej před chvílí sejmuli a podle poznámek provedeme druhou expozici. Teď rychle do vývojky, jsme přece zvědaví! Již při pozorování prvních tmavých kontur v lázni ale rychle dojdeme k nepříjemnému poznání, že fotografie vypadá jinak, než jsme si ji ve své fantazii představovali. Koš však ještě počká. Snímek řádně vyvoláme, aby vystoupily všechny nedostatky a aspoň minimálně jej ustálíme, protože až na denním světle dobře uvidíme všechny chyby, jichž jsme se dopustili.

Obraz je někde příliš tmavý, jinde jsme naopak paprsky lampy příliš zakryli, takže na papíře zůstalo příliš světlých ploch a ani „slícování“ není napoprvé příliš dokonalé. Jsme-li ještě stále obrněni trpělivostí, nezbývá, než se pokusit o reparát. Postup je stejný, jen se musíme snažit vyvarovat se chyb, které jsme vyčetli z prvního pokusu. Ty, které trpělivost opouští a raději by kýžené dílko „poskládali“ v počítači, mohu utěšit vlastní zkušenností, která mi neomylně říká, že ani pátý pokus nemusí být tím posledním. Vytrváme-li však, vysněné kompozice se určitě dočkáme.